dvěma domy

prádelní šňůra
vede stínem
můj balkon   bez zábradlí
v stejném poschodí

na dálku náznak
abychom nepřepadli

krok po provaze
vaz si zlomit
hůř     když mě vítr neshodí

kolomaz do peří
a křídla režnou nití
přišívám k páteři)

ořechy mléčné prosáknou černí v dlaních
ve vlasech smolné knoty
zní smyčce na konečné

vezou mě do nicoty
mí věrní koně vraní

to ještě není jaro
můžu se stokrát otočit
a neuvidím za roh

stát smysl nemá
včera jsem umyla
a teď zní do ztracena
v časové dvojroli

stačí jen vykročit
co za tím rohem stojí
střelí mě do týla
chytí mě za ruku

tisíc     všude jsou stěny
dopadá na ně strach

nejmenší síto ho nezadrží
tak drobně nadrcený
tak jemně rozmělněný

denně ho odnáší déšť
a podívej se z okna

krev se čistí jen při průtrži

už teď jsou rozmočené
zítřejším mrholením

vítr je zvykem žene
někam kde už nic není

chodník tak šedý
jako ty noci
jak ty dny
barvami posetý

ze čtyř stran světa
údery kopyt

v zrcadle voda tichá
jak se v ní neutopit

ze země zimy
portréty dávno rozeslané
a na vlastní tvář
barvy nezbyly mi

hladina kovová
bolity létají
ve změti odstínů

spatříš jen patinu
v skrytu je setřená
kde prsty přešly po stříbře

a ve tmě potají
má řeka třetí břeh

že vlastně na nic nečekám
na slávu   potlesk  na hry příští
zpackanou repliku
která mě rozseká

že v žilách koluje mi rtěnka
a že mě pevně v životě
drží už snad jen podprsenka
a pruhy na triku
a dráty na plotě

kam řemeslník nesmí vstoupit
až mě déšť učeše
prameny vody svážou ruce
a napnou šlachy mezi sloupy

po zlomu mezi sebeklamy
mezi údery metronomu
nemesis uzdu navlékla mi

v scénáři dnešní epizody
je malá noční exekuce

pod vanu hřbetem dlaně
ve vodě rezne kyreta

a kdykoliv se zastavím
tma střepy otěhotní
když nepustím je do hlavy
chladně mi sevřou kotník

střelka se točí v ráně